Sport Magazín: nekousat, převalit!

Všichni špunti v zápřahu, na všech je vidět zápal, nuda tu nemá místo a všestrannost naopak stoprocentně ano.

Kde jste se ocitli? Na tělocviku prvního stupně základních škol. I v Česku tam lze vyučovat různé druhy sportů zábavně a pod dohledem odborně zdatných trenérů. Teď rychle do Jenče u Prahy na ukázkovou hodinu projektu Trenéři ve škole, abyste si nemysleli, že si vymýšlíme.

Sport Magazín zveřejnil v pátek 14. srpna 2020 báječnou velkou reportáž o Trenérech ve škole. Děkujeme! Téměř kompletní přepis článku vám nyní přinášíme. Čtěte Sport, fanděte Trenérům ve škole.

Nekousat, převalit!
Uprostřed haly je natažená volejbalová síť. Za ní najdeme na jedné polovině branky na fl orbal, lavičky, žíněnky, basketbalové koše. Na druhé straně se vyjímá malé judistické tatami. Začíná správný mumraj, ale organizovaný.
Děti se štosují do tří skupinek a každá z nich se pouští do studia základní abecedy pestré škály sportů. Ale pozor, ani neví, že se učí. Na všechno si přicházejí samy. Trenér jim je k ruce pouze jako rádce. Nevěříte?
Tak prosím nakoukněme na rozcvičku v basketbalové sekci. Žáci hromadně driblují na malém prostoru a musí po očku sledovat ruku trenéra. Kolik prstů totiž v nestřeženém okamžiku vztyčí, tolik míčů musejí kluci a holky naskládat na sebe. Kdo zůstane s balonem na ocet, nevadí, příště má šanci se rychleji orientovat a být třeba naopak první. „Dobře, super,“ chválí trenér svěřence za přístup.
A jede se dál. Držet v rukách před sebou, pustit ho, pod ním tlesknout a znovu ho chytit. Nebo dribluji a při tom narovnávám kloboučky, které jsou otočené vzhůru nohama. Anebo ve dvojicích hodit míče nahoru, a než ho každý chytne, vzájemně si tlesknout.
„Dali jsme to!“ křičí nadšeně drobečkové. Je čas na výměnu sportů. Tři tábory se protočí. Basketbalisté jdou na florbal, florbalisté na gymnastiku a gymnasté na basketbal. Jede se bez prostojů.

Zato my si udělejme první pauzu. Abychom si popovídali s autorem prvotní myšlenky Janem Macháčkem, chlapem jako Sněžka. Je legendou českého ragby. Hrál na Novém Zélandu, v Anglii, ve Francii, Walesu a jako jediný Čech se představil ve výběru světa Barbarians F. C. To je stejné, jako kdyby fotbalista válel za Barcelonu.

* Jak se rodil nápad na reformu tělocviku na prvním stupni škol?

„V Praze 6 na Markétě jsme založili klub ragby. Od počátku jsme chtěli multisport. Na Fakultě tělesné výchovy a sportu a všude v zahraničí, kde jsem byl, rezonovalo, že do patnácti let by se měl s dětmi dělat co nejširší záběr sportů a pohybu. My jsme to takhle v klubu připravovali, ale neměli jsme na trenéry, kteří by to uměli. Takže logicky z toho vyplynula myšlenka spojit víc sportů. Zeptal jsem se na radnici Prahy 6, kde mi řekli, že by to teoreticky asi šlo. Ale hlavní impulz tomu dal Míša Prokeš (bývalý technický ředitel FAČR), který se do toho pustil jako tank. Dostali jsme se k tomu cestou do a z Paříže, kam jsme se jeli podívat s Českým olympijským výborem do francouzského národního sportovního centra. Kecali jsme celou noc v autobuse a Míša dal impuls, že to půjdeme vyzkoušet.“

* A vy jste do toho šel okamžitě taky.

„Ačkoli my v našem ragbyovém oddíle tvrdíme, že děláme všesport, přece jen každého trenéra to žene ke svému odvětví. Proto jsme potřebovali přijít s něčím, kde dětem dáme opravdu širokou škálu vjemů a uděláme jim multisport. Logicky se nabídlo, že budeme sporty na školách po měsíci točit, což tady ještě nebylo. Pak Míša dovedl Tondu Baráka a hned dali dohromady partu sportů. Snaha zapojit trenéry do školního sportu už tu byla, jenže scházelo, aby to bylo nenáborové a opravdu pro děti.“

* Inspirovaly vás i osobní zkušenosti ze zahraničí?

„Ano. Britové, Anglosasové, Novozélanďani jsou pořád na hřišti. Točí tam vždycky několik sportů - ragby, fotbal, kriket, basket, netball. Tělesnou výchovu mají hodně postavenou kolem sportovních her. Samozřejmě plus atletiku, gymnastiku. To je velká změna oproti nám. Navíc Toník s Michalem zcestovali hodně Evropy a zjistili, že to takhle jde i v neanglofonním prostředí. Třeba ve Skandinávii nebo v Německu.“

* A tak jste si řekli: Proč by to nešlo i u nás?

„Představili jsme to na radnici Prahy 6, kde nám dali šanci prokázat v praxi, jestli to funguje. Řekli jsme: Ukázaná platí. A duben, květen, červen jsme to odpilotovali na čtyřech školách. Potvrdilo se, v co jsme doufali: děckám se to líbilo, rodiče byli nadšení, učitelky elementaristky taky. Potom naprostá většina ředitelů na poradě řekla: Jdeme do toho. Začali jsme ve dvanácti školách, teď už jsme téměř ve čtyřiceti a jsme i mimo Prahu, v Příbrami.“

* Jdete proti nářkům, že děti jenom sedí u tabletů a počítačů.

„Děti milují hru a pohyb. Mají přirozenou potřebu pohybu a party. Potřebují mít pocit, že jim něco jde. Když se to snažíme dělat neporovnávající se formou, ale naopak se snažíme zapojit všechny, logicky je to musí bavit. Soustřeďujeme se hodně na emoční stránku. Abychom vtáhli do sportu i to poslední děcko, které není třeba tak šikovné a na tělocvik se těšilo. Láska ke sportu se vytváří ve školce a na prvním stupni. Jakmile se to nezachytí, je problém.“

* Který se týká celé společnosti.

„Snažíme se udělat z malého českého sportovního rybníku velké jezero, kde bude mnohem víc ryb, které si pak samy vyberou určitý sport. Dětem zmizel za posledních dvacet let ze života spontánní, volnočasový pohyb. My jsme jako malí běhali po sídlišti, hráli jsme fotbálek mezi klepadly a s míčkem před garážemi zase hokej. Nebo jsme prostě jen tak lítali. Tohle děti dneska nemají. Měl by jim to suplovat tělocvik na prvním stupni, ale ten vedou učitelky, které ve spoustě případů nemají aprobaci na tělocvik. Je pro ně těžké zvládnout pětadvacet děcek na tělocviku, když si mají ještě připravit hodinu matiky, občanky a hudebky. Ale i tělák je náročný na přípravu. A když nejste trenér, jen tak to nezvládáte. Ve Francii mě překvapilo, že města platí volnočasové trenéry na odpoledne. Působí při školách a dělají s dětmi. Ne jako u nás, kde jsme sportovní výchovu mládeže nechali totálně na sportovních klubech.“

* Což vede k rané specializaci?

„Oddíly se bojí děti nespecializovat. Bojí se je pustit jinam, aby si vyzkoušely další sporty. Jedou s dětmi jen ten svůj sport. A to není dobře. Spousta sportů tím vytvoří předčasný výkonnostní vrchol, třeba ještě před pubertou, což má neblahé důsledky. Děcka to vyčerpá psychicky, motoriku si připraví pouze na svoji specializaci, kognitivní schopnosti zaměří úzce a pak je těžké na tom stavět dál. U nás v klubu se snažíme dělat multisport, ale i když to máme v základech metodiky, pořád to má strašně daleko k všesportu. Nemám šanci nahradit trenéry specialisty z basketbalu, gymnastiky, atletiky, fotbalu. Děti si to musí prožít s nimi, trenéři jiných sportů jim dají víc. Proto je dobré rotovat a komunikovat.“

Rotujme také. Protože na tatami za chvíli startuje judistická minilekce. V podání trenérského specialisty. Drobotina i učitelé, kteří sem dorazili pro inspiraci, už jsou natěšení. „Znáte zvířátka?“ optá se na úvod judistický expert a odpálí tím jednoduchou honičku pro rozehřátí svalů a organismu. Pavouk leze po čtyřech, had se plazí a tak dále. Stačí minutka, dvě a všichni jsou zahřátí až až. „Pojďte za mnou, sedneme si na paty, máme rovná záda,“ velí. Osazenstvo zasvěcuje do základních pokynů. „Hajime - začněte, bojujte, mate - přestaňte bojovat.“ Kdybyste nevěděli, judo je o dodržování pravidel, vzájemném respektu a sebeovládání. Organizace UNESCO ho doporučuje jako nejvhodnější sport pro děti. Harmonicky se u něj totiž kloubí fyzická a výchovná složka. „Naučíme se pády vzad,“ říká trenérský pořízek v kimonu. Ještě předtím však svěřence bere na směrovky. Rukama šermuje střídavě doleva, doprava, dopředu a dozadu. Na jeho pozorovatelích je, aby udělali rychlé dva kroky směrem, kam ukazuje. Zkrátka jedou podle semaforu. Ale to hlavní nastává nyní. Kdysi uměl padat každý tak, aby si při tom nezlomil ruku, nevyvrátil koleno nebo kotník. Ovšem moderní doba s tím zatočila. Na některých školách se dokonce pedagogové bojí zařadit do tělocviku běh vzad, aby nemuseli čelit karambolům a následným žalobám rozzlobených rodičů, že si dovolili zrakvit jejich miláčka. Ano, i tak daleko už to došlo. Ovšem tady se nezaměňuje příčina s následky. A tak judistický specialista demonstruje, jak spadnout, aniž by se člověk musel obávat o kosti a vazy. Nebudeme mu fušovat do odborného výkladu, abychom něco nepopletli. Jen tlumočme základní princip: před dopadem na zem nezapomeňte ztlumit náraz odplácnutím nataženýma rukama. Ke kýženému cíli vede pochopitelně přesná metodická řada postupných krůčků. Patří mezi ně třeba i kolíbka vzad a zhoupnutí zpátky na nohy. Střih. Jde se na nácvik držení na zemi. Opět se nepitvejme v podrobnostech, neboť startuje jednoduchá hra.

* Komu se podaří vyklouznout z držení parťáka?

„Nesmíme kousat, štípat, tahat za vlasy, můžeme ho jen převalit,“ připomíná trenér, kdyby někdo zapomněl, že se ocitl ve férovém judu. „Judista nemá bolest, judista žije bolestí!“ dodává. Antonín Barák, další z průkopníků multisportu, jehož syn to dotáhl do fotbalové reprezentace, si pod Klapkovým vedením protáhl tělo také. V rámci vydýchání si s ním dáme menší debatu.

* Jakých zásad se v hodinách držíte?

„Jedním ze stěžejních principů je, že se nesmí náborovat děti, což některým sportům činí problém. Když vejdou do školního prostředí a vidí dvě, tři motoricky šikovnější děti, nejradši by jim rozdali lístečky a pozvali je na trénink. Tohle absolutně odmítáme. Nábory si mohou kluby udělat samy, nesmí k tomu zneužít pevných hodin tělesné výchovy na školách. Pokud na tohle přistoupí a mají kapacitu na to, aby jim trenéři mohli chodit učit v dopoledních hodinách, začneme je interně proškolovat.“

* To znamená?

„Licence má dvacet hodin. Deset hodin praxe a deset teorie. V teoretické části je výuka pedagogiky a vývojové psychologie pro děti od šesti do deseti let. Aby trenéři principiálně věděli, jak mají s dětmi komunikovat a jak je mají motivovat. Když trenér projde touhle licencí, která je intenzivní a trvá jeden a půl dne, dostane certifikát a je oprávněn vstoupit do školního prostředí. Školy nekupují zajíce v pytli. Nejdřív přijedeme na celé dopoledne, aby školy viděly na čtyřech hodinách osm sportů vedených našimi trenéry z Prahy 6, kteří už jsou zkušení. Potom za dva tři týdny uděláme to samé. Pak už je to na druhé straně.“

* Když na to ředitelé kývnou, učí tělocvik jen trenéři?

„Ne. Trenéři pomáhají pedagogům, a naopak. To je jeden z našich dalších důležitých principů. Nemůžeme se divit, že zkušená paní elementaristka, která nestudovala specializaci tělocvik, má s učením sportu problém. Proto vchází do hodiny trenér, aby ji inspiroval. Ale ona s ním aktivně učí. Nesedí jen na lavičce a nepozoruje. Trenér ji vtahuje do dění a metodicky ji navádí. Aby do hodiny sama postupně vkládala prvky, kterých se předtím bála. Když odučí deset, patnáct hodin s trenéry, najednou vidí, jaké věci si může troufnout dělat se šesti, sedmiletými dětmi. Aniž by ohrozila jejich bezpečnost. Máme ověřené, že po zavedení našeho projektu se v hodinách tělocviku stává méně úrazů než předtím. Tělocviky jsou prostě vydatnější, zábavnější a efektivnější.“ 

* Chtějí se i starší paní učitelky vzdělávat?

„Přiblížím vám jednu osobní zkušenost ze školní praxe, protože já samozřejmě chodím učit také. Narazil jsem na jednu akurátní a přísnou paní učitelku. Čekal jsem na první hodinu s ní, ale na chodbě absolutní ticho. Najednou vidím, jak přivádí děti, které byly srovnané v zástupu a ani nešpitly. Říkal jsem si pro sebe: Tak to bude těžké. Pak jsem to rozjel a ona se postupně přidávala. Ve finále to skončilo tak, že jsme oba točili lanem, žáci pod ním přebíhali a ona nadšeně křičela: Pojď, neboj se toho! Měl jsem z toho ohromnou radost. A věřím, že i ona.“

* Jakou máte celkově zpětnou vazbu?

„Nejlepší zpětnou vazbou je, že se pořád rozšiřuje počet škol, kde působíme. V Příbrami se dozvěděli, že to děláme v Praze, a sami přišli, že se jim to hrozně líbí a chtěli by taky. Rozjeli jsme to tam od února. Sice jsme kvůli koronavirové pandemii odučili jen pět týdnů, ale bylo tam obrovské nadšení. Nejen od dětí, ale hlavně právě od učitelek. Mimochodem, zatímco v Praze střídáme osm sportů - ragby, judo, házenou, gymnastiku, basketbal, volejbal, fl orbal a fotbal - v Příbrami devět. Kromě juda je tam ještě MMA. Nově se chystáme do našeho programu přibrat i tanec.“

* Jaká pravidla jsou ještě posvátná?

„Rozcvičení musí být hromadnou formou, všichni jsou v pohybu! A vždy pracujeme s optimální individuální výzvou.“

* Co to je?

„Na školách neučíme výběrové sportovní děti, ale všechny. I s nadváhou nebo s poruchami chování. A my chceme každé dítě emočně vtáhnout do společné činnosti. Aby toho bylo schopné, musí být vytížené a musí si sáhnout v hodinách na určitý úspěch. Trenéři a učitelé jsou od toho, aby i ne tolik motoricky šikovnému dítěti, za což třeba ani nemůže, protože rodiče ho do té doby ke sportu nevedli, navodili prostředí, v němž může uspět. Aby si dalo ve fotbale gól nebo v basketbalu koš. Toho docílíte, když je při hrách víc branek, víc košů a víc míčů. Když budete hrát át v tomhle věku fotbal jen na dvě brány - s jedním míčem, ovládnou týmy y na každé straně dva nejsilnější kluci. i. Ti slabší chvíli statují a pak je to přestane tavyřasouenér bavit, protože pochopí, že jsou vyřazení a nedostanou se ke hře. S tím souvisí další princip, o kterém mluvil trenér doktor Luděk Bukač. Jde o emoční implicitní í imšním nevědomé učení, které dnešním dětem chybí.“

* Co přesně?

„Děti se málokdy dostanou k sobě bez dospělých. Aby si hrály úplně přirozeně naprosto samy. Tohle skoro jako by zaniklo a my to můžeme v hodinách tělesné výchovy, respektive v klubech zajistit aspoň částečně. Aby na jednom stanovišti pracovaly s učitelkou, na druhém s trenérem a na třetím si hrály samy. amy. Anebo i třeba na dvou stanovištích samy. amy. Samy se rozdělovat do družstev, rozhodovat o pravidlech. Najednou si musí problémy řešit samy. Nestojí tam ten dospělák, který to dělá za ně. Chceme je i tímhle vést k samostatnosti a k samostatným rozhodovacím procesům. Teď se omlouvám, jdeme na tanec.“ „Kdo chce tančit, můůůžeee!“ rezonuje sytý hlas Antonína Baráka halou. Je to vlastně první ostrá zkouška, jak by to mělo od září vypadat v hodinách multisportovního tělocviku. Vzápětí se před trenérem tance a jeho dvěma asistentkami staví i páni kluci, do kterých byste neřekli, že se půjdou dobrovolně vlnit na hudbu. „Potřebujeme jednoho dobrovolníka,“ říká tanzmeister. Na co? Na rybáře pro známou hru rybičky, rybáři. Ale tentokrát se hraje na hudbu. Jakmile se zastaví, nesmí se nikdo na palubovce pohnout. Všichni se musí okamžitě změnit v sochy. Nyní už úvodní taneční cvičení. Ovšem žádný dril, nýbrž zábava. „Představte si, že máte před sebou sud s barvami,“ líčí asistentka. „Teď do něj nalezeme a celí se pomažeme. Pak ze sudu vylezeme a malujeme dlouhé čáry.“ Atraktivní dívka doplňuje slovní vyprávění odpovídajícím pohybem. „A teď malujeme po zemi a všude!“ Děti se v mžiku kutálí po podlaze jako o život. „Ještě jednou!“ vyprosí si hlasitým křikem přídavek. „Teď nás čeká rytmizační část,“ přebírá štafetu druhá asistentka. A spouští paletu různých kombinací dupnutí a tlesknutí. Vyzkoušejte si tu nejjednodušší: 2x dupnout nohama, 2x tlesknout rukama. A pak se tímhle rytmem rozejít dokolečka.
Žezlo nad výukou si bere zpátky taneční mistr. Nadchází čas waltzu. Jako ve Star Dance.
„Půjdeme pravou nohou dopředu, do strany a nožky k sobě. Ať tam neproběhne ani myš!“ zdůrazňuje. Rozjíždí se muzika i smíšený dav dětí, trenérů a učitelů před ním.
„Tak stop. Tancování musí být hezké a já tam vidím hrby na zádech. Narovnáme se a jedem!“ koriguje specialista na tanec.
Od waltzu míříme k paso doble. „Je to tanec ze Španělska a z koridy. Kdo ví, co je to korida?“ vyzvídá učitel tance.
„Honěj tam býka,“ nese se k němu blesková odpověď.
„Jak to s ním dopadne?“ „Býka zabijou.“ Tak, a korida může vypuknout i ve sportovní hale v Jenči u Prahy. Samozřejmě opět s motivačním příběhem, aby malé tanečníky učení bavilo.
„Býk proběhl a já si můžu užít ovace. Olé!“ ukazuje hrdé gesto taneční mistr. Kluci a holky ho žerou a chtějí se mu vyrovnat.
Po elektrizujícím paso doble přijde k duhu relax. „Lehni si na záda, dýchám, netočím a poslouchám pomalou hudbu,“ dodává instrukce tiše tanzmeister. „A ještě jsme my tanečníci zvyklí se na závěr uklonit. Takže my se takhle ukloníme vám a vy nám.“

Klaní se také Antonín Barák. Než se s ním rozloučíme, ještě stihneme probrat tři poslední otázky.

* Cítíte, že se děti ve školách po setkání s vaší formou výuky mění k lepšímu?

„Máme každý týden mezi sebou dvou až tříhodinové porady, kde si předáváme zkušenosti z praxe. Všichni to vnímáme stejně. Když trenéři začnou učit prvňáčky, jsou v určitém stavu. Po půl roce jsou stejní prvňáčci úplně jinde. Jinak vnímají, jsou na tom jinak pohybově. Logicky musí být větší pokrok u dětí, o které se starají trenéři a jimi inspirovaní pedagogové, než když je má na povel učitelka, která s nimi opakuje pořád stejné věci – rozklusání a vybiku. Zaplaťpánbůh za tu vybiku, ale děti potřebují dostat širší paletu pohybových podnětů.“

* Jak je to pro školy finančně náročné?

„Tři měsíce jsme odmítali odměnu. Řekli jsme, že ukázaná platí a že uvidíme, jak na to školní prostředí zareaguje. Pak jsme vyšli z financování Hodiny pohybu navíc, která je ověřená ministerstvem školství a funguje v družinových časech. Je to 350 korun hrubého za vyučovací jednotku. Trenéři jsou placení přímo spolkem Trenéři ve škole. Na tento spolek přeposílá městská část adekvátní sumu na trenéry. Pokud dojde k přebytku, třeba teď kvůli koronaviru, musí spolek přebytečné peníze vrátit. Neplatí to školy, takže to nezatíží jejich rozpočet. Zaplatí to město jako zřizovatel základní školy.“

* Pokrýváte už celý první stupeň?

„Začínáme v prvních třídách. A když se program ověří a je s ním plná spokojenost, což se zatím vždycky stalo, automaticky se za rok posouváme a jedeme prvňáky i druháky. Na Praze 6 budeme od září už ve všech prvních, druhých a třetích třídách. V Příbrami budeme v prvních a druhých třídách. A v dalších částech Prahy budeme začínat s prvňáky. Musíme stihnout proškolit trenéry. Dokud interním školením neprojdou, nemůžou do procesu vstoupit. Cítíme velkou zodpovědnost. Člověk, který by nepracoval podle našich představ a daných principů, by mohl proces poškodit.“

O autorovi| Připravil: PAVEL HARTMAN
Foto autor| FOTO SPORT: MICHAL BERÁNEK

Děkujeme Sport Magazínu a autorům za báječnou publicitu!